Tohoto románu se v Německu prý prodal milion výtisků. Pan Lehmann, titulní postava románu Svena Regenera Ještě jedno, pane Lehmanne, se stal postavou, ve které se poznala armáda jiných „lémanů“, celkem spokojených ztroskotanců.
Onen pan Lehmann žije v Berlíně, vlastně ani ne v Berlíně, nýbrž v Kreuzbergu, což, jak známo, je čtvrť v něčem podobná třeba našemu Žižkovu, ovšem s tím, že byla nejvýchodnějším výběžkem starého Západního Berlína. Je to tedy trochu vystrkov a trochu sociální exit. Tak to bere i onen Frank Lehmann, kterému říkají jeho známí „pan“, neboť mu bude třicet. Odešel sem, stejně jako jeho duchovní otec Regener, z rodných Brém, aby se vyhnul vojenské službě. A tak se uchytil na baru v jedné typické kreuzberské hospodě a je mu tam docela fajn.
Shodou okolností je podzim 1989, kousek za Zdí a řekou Sprévou se hroutí stát „dělníků a rolníků“, ale pana Lehmanna a jeho známé to moc nedere, oni žijí ve svém exilu. K životu jim vlastně stačí několik ulic. Dojít třeba až na „Kudamm“, tedy na hlavní západoberlínskou obchodní třídu Kurfürsterdamm, se rovná zlému snu. Pan Lehmann je zkrátka z rodu spokojených lenochů a břichopásků, trochu trouba a trochu lidový a pivní filozof, žádný intelektuál, ale docela inteligentní maník, v podstatě dobrák, který se ale umí naštvat a zakroutit otravovi uchem nebo natáhnout pěstí, když se někdo naváží do jeho holky. Může připomenout nesmrtelného Ignacia J. Reillyho ze Spolčení hlupců Kennedyho Toola, ale to bychom toho Němce poněkud přeceňovali. Atmosféra hospodského žvanění, do kterého zní rocková hudba a v cigaretovém dýmu se rozplývá čas, trochu evokuje rané filmy Jima Jarmusche nebo Akiho Kaurismäkiho.
Panu Lehmannovi skutečně o nic v životě nejde a typické je, že ani této knize literárně o nic nejde. Je to zcela prosté vyprávění o tom, co pan Lehmann (ne)zažil, o tom, co se (ne)stalo a jak o nic nešlo. Regenerův styl by se dal nazvat minimalistický, kdyby v tom byl nějaký záměr. Píše, jako by chtěl několika svým přátelům jednoduše popsat, jak se pan Lehmann má a co dělá. Ani se nesnaží býti vtipný, jistý humor vyplývá spíš jaksi mimoděk, prostě z toho, jak se takový zápaďácký pecivál převaluje z hospody domů. Jednou musí chudák do východního Berlína, ale neprojde ani kontrolou, protože mu pohraničníci najdou 500 západních marek, které měl odevzdat jedné tetičce žijící na Východě. To je asi nejdramatičtější věc z celého románu.
Vlastně ani nevím, proč jsem ten román dočetl se zájmem až do konce. Asi proto, že jsem čekal, jestli se něco přece jen nestane. Nestalo. Jenom padla Zeď. A pan Lehmann si dal ještě jedno.