Německý spisovatel Uwe Timm měl staršího bratra Karla-Heinze – hodného, poslušného, trochu bázlivého hocha. Za druhé světové války vstoupil Karl-Heinz do oddílů SS. Na podzim 1943 zemřel na následky zranění v Sovětském svazu. Amputovali mu obě nohy a chvíli to vypadalo, že přežije; těšil se, že se stane kožešníkem... Truchlící rodině zbyl nakonec po Karlu-Heinzovi válečný deník, jehož lakonické zápisy posloužily o několik dekád později benjamínkovi Uwemu jako podklad pro knihu o tom, že nejsnáze se neumírá na zranění z války, ale na jedovatý obsah věty „My jsme to nevěděli“.
Kniha Na příkladu mého bratra (před několika týdny ji vydal Doplněk, 2011) tak rozšiřuje publikace, v nichž si autoři nevyříkávají problematickou minulost svého národa jen prostřednictvím bezpečně fiktivních postav, ale řežou hluboko do masa vlastní rodiny. V této souvislosti si čtenáři nejspíš vzpomenou na nekompromisního Timmova generačního kolegu Niklase Franka (nar. 1939), jenž ve svých knihách Můj otec a Moje německá matka nectí otce ani matkou svou, jak mu rozhořčenost velí. Timm (1940) zvolil ve srovnání s Frankem méně konfrontační a více dokumentární přístup. Svého bratra sice neomlouvá, ale přes postavu tohoto mírného chlapce, který dělal jen to, co ostatní pokládali za správné, se snaží proniknout k hlubší podstatě vnitřně vynuceného národnostního nezájmu. Generace autorových rodičů si prožila první světovou válku a nelehké roky poválečné kolektivní viny. Svoje děti pak vedla k tomu, aby nedopustily, aby svět ještě někdy viděl Německo na kolenou. Timm se probírá předem naplánovanými roky ze života svého bratra a klade si otázku, kam sahaly možnosti jednotlivce v totalitním režimu. Neokázalou odpovědí jsou mu slova jeho matky:
„Matka, která se o politiku nezajímala, se neustále ptala na svoji vinu, ne nějakým sebetrýznivým rozjímáním, ale přece tak, že se sama sebe tázala: Co jsem mohla udělat, co jsem měla udělat? Přinejmenším se ptát, říkala. Kde zůstaly ty dvě židovské rodiny ze sousedství? Alespoň takové otázky měl člověk klást nejen sobě, ale také sousedům, a důsledně vzato každému. Teprve když se o něčem mluví, může se projevit nesouhlasný názor. (…) Zamlčování – to je zbabělost, jež se změnila v samozřejmost.“
V přístupu k vlastnímu zesnulému synovi však autorovi rodiče pochopitelně nejsou schopni odstupu; podle nich je totiž nutné rozlišovat mezi SS a Zbraněmi SS. Obyčejní vojáci přece nic nevěděli, dělali jen to, co měli přikázáno. Kdyby Němci věděli, co se s Židy děje, tak by přece… Něco by se stalo. Určitě. Nevyhnutelné pohrdání generací vlastních rodičů, která se v očích svých nesmlouvavých dětí o nic nepokusila, pak podle spisovatele vedlo k revoltám a bouřím 60. let. Tato mohutná manifestace nebyla jen projevem nespokojenosti se stavem světa, Timm v ní vidí odpor proti pokolení otců, již selhali na všech frontách. Ve své knize se pak za ně snaží dobojovat bitvu, na niž už nezbyly síly.
Timm ani Frank nemohli plně prožít žádné z dilemat německého národa, o nichž píší. Jejich věkový odstup a spoléhání na rodinné vzpomínky, deníky a fotografie však z reflexí druhé světové války vytváří paradoxně podobný fikční konstrukt jako díla těch, kteří viděli Německo snad jen na mapě. Tento přirozený odstup pak ale dává možnost vyniknout chirurgické preciznosti, která rozevírá dosud mokvavou ránu bezpečných výmluv a omluv. „My jsme to nevěděli,“ tvrdila jedna generace bezradně. Čelem k mrazivému pohrdání jejich dětí se tomu chce na chvíli věřit.