Kytice Karla Jaromíra Erbena vyšla od roku 1853 nesčetněkrát, mnohokrát i s ilustracemi. Na podzim roku 2011 ji znovu vydalo nakladatelství Doplněk. Spolu s Bezručovými Slezskými písněmi a Wolkerovými Baladami tak dává dnešnímu čtenáři do rukou tři z významných básnických sbírek české klasiky. Vnucuje se otázka, zda je toho potřebí a zda si knížka poezie dnes – při tak přebohaté produkci – vůbec najde cestu ke čtenáři. Myslím, že právě v současnosti je potřebné připomenout tuto sbírku balad jak pro hodnoty v ní vyjádřené, které se v dnešní době jaksi vytrácejí z našeho obcování i uvažování, tak pro metafory, které svou bohatou obrazotvorností a přímostí výrazu jsou blízké naší lidové poezii a spojují balady s tradicemi jiných národů. (V této souvislosti mi napadá, jak důležité by byly překlady Erbena, Máchy a dalších do cizích jazyků!) Přínos dnešního vydávání klasiků vidím ještě z jednoho hlediska: významu autenticity formy a obsahu.
KLASIKA INSPIRUJE
Na vydání Erbenovy Kytice, jemuž se tu věnuji, proto oceňuji vedle pečlivého editování rovněž autorova Poznamenání, v nichž jsou připomenuty obsahové a také historické souvislosti jednotlivých balad s evropskou literaturou. Ta i doslov „K Erbenově Kytici“ a ediční poznámka v závěru knížky, vše z pera Jiřího Kudrnáče, dodávají edici z mého hlediska hodnotu, která umožní klasickou sbírku balad vnímat nově. Vědomí ne zcela známých souvislostí může čtenáři poskytnout zvýšený zážitek. Zejména proto, že se může dozvědět, čeho by si měl zvláště všimnout, čemu třeba při četbě notoricky známých básní dosud nevěnoval pozornost. Mě v doslovu zaujala zejména připomínka stati Jaroslava Vrchlického Několik slov o Erbenově Kytici z roku 1890. Autor doslovu zdůrazňuje, jak Vrchlický vystihl řadu specifických rysů Erbenovy poetiky: pečlivý styl, slovanský pantheismus, dramatičnost, prostorovou názornost; připomněl Erbenovo dosahování monumentality, umění náznaku a sugesce. Dočteme se, jak Vrchlický ukazuje souvislosti Erbenova dialogu s „jistým druhem antického chóru“ a že Erben „jednoduchostí a velkou prostotou výše opravdu antické dosahuje“.
Erbenova Kytice je vedle Máchova Máje jednou z nejvydávanějších českých básnických knih, měla celou řadu ilustrátorů, od umělců devatenáctého století až po Jana Zrzavého. Vydání z Doplňku ilustroval a knížku graficky vypravil známý brněnský výtvarník Ivan Štrouf. Pro knihu zvolil ne zcela obvyklý podlouhlý formát (cca 21 × 12 cm), který odpovídá struktuře básní, jejich nepříliš dlouhým veršům. Klasická úprava sazby, její teple tmavozelená barevnost na příjemném nažloutlém papíře, to vše dává vydání charakter téměř bibliofilie.
Štroufovy ilustrace zaujmou svou vypjatou výrazovostí, které výtvarník dosahuje úspornou – téměř minimalistickou – soustředěností na lineární kresebnost. Jeho linie je živá, mění intenzitu ve svém průběhu, někdy je vypjatě dramatická, jindy zpěvně lyrická. Ke každé básni sbírky patří jedna kresba. Výtvarník se v nich soustřeďuje na figury, které mají charakterizovat, shrnout děj balady, vyjádřit jeho pointu. Měkká expresivní linie formuje tvary, celková expresivnost je navíc zdůrazněna gestem a výrazem tváře.
Štroufovy ilustrační kresby jsou vlastně zkratky, shrnující řadu aspektů básně v jedinou figuru (nebo skupinu). Jednoduchostí i přímostí srovnání odpovídají Erbenovým metaforám. Dostávají funkci obsahových znaků při zřeknutí se i jen naznačené opisnosti, jež nejen vyjadřují obsah básně, její atmosféru, ale jsou i shrnutím jejího záměru, poučení, etiky – jakoby posledním dvojverším sonetu. Přes tuto stručnost a jednoduchost formy nepostrádají jednoznačnost výrazu. U Štroufa to jistě souvisí i s jeho bohatými a úspěšnými zkušenostmi grafika a designéra. V každém případě jsou ilustrace šťastným doplněním a inovativním obohacením této edice Erbenovy Kytice.