Nebudu první, kdo zmíní kontext, do něhož kniha Vlasty Chramostové vchází. Čekáme už deset let marně na tzv. velký, bilanční román devadesátých let, jenž by byl autentickým příběhem generace, nastupující v padesátých letech a ovlivňující dění dodnes. A hle: autentický příběh a text vyrostl tam, kde by jej nikdo nečekal, na zprofanované, umělecky ztracené vartě, na úhoru hereckých memoárů, jež zamořily náš knižní trh žánrem tlachu. Tedy v lepších případech narcistním kýčem, alibistickým vytěsňováním sebe z dějin a dějin ze sebe, retuší historie historkou. Horší případy raději nechám bez komentáře.
Knižní autoportrét Vlasty Chramostové, s citacemi skutečných rozhovorů skutečných postav, dopisů, básní, záznamů, hlášení, včetně autentických vázacích aktů StB („zprávy o průběhu vázání“, „záznamy verbovky“), jako by dokazoval platnost postřehu mnohaletého vězně Gulagu Varlama Šalamova: Řečí pravdy naší doby už je pouze řeč dokumentu, nic uměle vymyšleného nemůže v umění 20. století nahradit sílu dokumentárního vyprávění.
Mnohokrát jsem si při četbě připomínal Jungovy (tehdy jako dnes zpravidla oslyšené) věty, jež adresoval po válce německým občanům: „Kdyby jen lidé věděli, jaký je to zisk, když člověk nalezne svou vlastní vinu, jaká je to hodnota a jaké zvýšení duševní úrovně. Avšak zdá se, že toto pochopení zatím nikde nesvítá. Místo toho je až příliš slyšet o pokusech z viny se vykroutit (...). Vědomí viny má tu přednost, že člověk je v důsledku toho schopen na své vině něco změnit. Co zůstává v nevědomí, to se, jak známo, nemění nikdy (...). Vědomí viny se proto může stát mocným morálním popudem. Při každé léčbě neurózy se musí vyhledat stín, jinak se nic nemůže změnit.“ Věty o mocném morálním popudu jako by psal lektor rukopisu Vlasty Chramostové. Podle téhož „lektora“ nejde jen o formu psychoterapie, kdy člověk sestupuje do stínového světa svého Já, jde i o věrohodnost: „K celistvé osobnosti patři také stíny; silný člověk musí umět být v něčem slabý, chytrý v něčem hloupý, jinak se stane nevěrohodným a upadne do pózy a blufování.“
To poslední se tomuto „trojrozměrnému“ autoportrétu nestalo, a proto mu lze důvěřovat. Autorka je kritická v první řadě k sobě („To mi nadiktovali a to jsem podepsala. Mefisto mi podstrčil čtvrtku čistého papíru a půjčil plnící pero“; po zveřejnění Cibulkových seznamů: „Mefisto se s úpisem přihlásil po sedmatřiceti letech. Ďábel mě dostal na pýchu a ješitnost. Koupil si mě za představu lehčího, úspěšnějšího života, jemuž nebudou napříště kladeny žádné překážky. Mému talentu se otevřou dveře dokořán a já spatřím všechny krásy světa!“). Jedině tak může být věrohodně kritická i vůči druhým („Kolegové o čtvrt století později také měli pocit, že nemají žádné nezasloužené výhody. Točili mnohadílné seriály za moc peněz, léčili se v Sanopzu, stavěli chaty a okály, jezdili do Jugoslávie, na Vánoce do Paříže, na Silvestra do New Yorku a do Švýcarska na lyže a měli pocit, že to je všecko za práci.“).
Zaslechl jsem výhradu, že je to u Chramostové – jako u všech píšících herců – opět „jen“ role, persona: velká herečka se vehrála do Antigony. Paměti prý vlastně nepíše ona, nýbrž Antigona, a měřeno jejím pohledem, dopadáme všichni jako Kreonti. Takový názor prozrazuje nepříliš pozorné čtení textu. Pomineme-li elementární skutečnost, že Antigona by těžko kdy podepsala jakýkoli vázací akt s mocí, Chramostová při své kritičnosti velmi diferencuje, její kritika je kritikou v tom nejpůvodnějším slova smyslu, je rozlišováním. Vyjmenuje mezi kolegyněmi, jež výslovně žádaly trest smrti pro Jiřinu Štěpničkovou, třeba Světlu Amortovou, barvitě vylíčí její „militantní soudružství“, ale na téže stránce dodá: „Když ji ale přišly při nějakém představení do šatny pozdravit její bývalé spoluvězeňkyně z nacistického kriminálu, pamatuju, že ji objímaly a ona celá rozkvetla.“ I nepříliš lichotivé postřehy o Jiřině Jiráskové („Jiřina měla vždycky ráda moc. Už jako mladičká v DČA chtěla být a byla předsedkyní svazu mládeže. Později chtěla být předsedkyní KSČ. Po Listopadu ředitelkou divadla, pak senátorkou. Ale její podání vlastní diskriminace a normalizačních postojů při vyrábění polistopadového image není moc přesné...“, nebo před odvoláním Františka Pavlíčka: „Jestli půjde pryč, půjdu do JZD!“, volá „budoucí polistopadová ředitelka“) Chramostová vyváží větou: „V estébáckých materiálech svého svazku Herečka jsem se dočetla, že o mně v osmdesátých letech mluvila Jiřina Jirásková statečně a dobře.“
Jinak ovšem v knize interpretuje vinohradský „stín“ v podobě ostudné rezoluce a shromáždění proti Jiřině Štěpničkové odlišně. Připomeňme, že Jiřina Jirásková se letos v médiích připojila k těm z „žijících členů souboru“, kteří „existenci podobné petice odmítají“, a „rozhodně odmítá, že by něco takového odhlasovala“, s odůvodněním: „Byla jsem tehdy na Vinohradech šest neděl, bylo mi dvacet...“ (ve skutečnosti byla v době odsouzení Štěpničkové v divadle druhým rokem, v době odmítnutí žádosti o milost dokonce čtvrtým rokem!). Chramostová na základě vlastní zkušenosti i svědectví Luboše Pistoria v podstatě potvrzuje verzi samotné Jiřiny Štěpničkové z roku 1968. Netrpí jako jiní žijící kolegové chronickou ztrátou paměti a vnáší tak do případu, i když jistě nikoli definitivní, světlo přímého svědectví: vinohradské „shromáždění hanby“ se skutečně konalo, vzešla z něj žádost o nejtvrdší trest, později „zostřená“ čtyřmi kolegyněmi. Přišla i žádost o milost, kterou divadlo zamítlo. Chramostová sice popisuje, jak se s Rudolfem Deylem pokoušeli z tíživé situace uniknout, ale přesto se nijak nešetří. Pociťuje dodnes „výčitku vojáka, který nepomohl tonoucímu. Kdybych jen na onom hanebném shromáždění byla bývala tak statečná jako Josef Chvalina a jeho žena Lída! (Ostrčilová, pozn. VJ) Jen oni dva se otevřeně postavili a hlasovali proti. Text nemá, jak se zdá, nikdo dodnes, ale žádná formulace nezmění nic na faktu, že požadavek co nejpřísnějšího nebo nejvyššího potrestání v té době znamenal jedině trest smrti.“ Kéž by její svědectví bylo prvním krokem k návratu paměti do zdejších idylických luhů a hájů.
II
Autoportrét V. Chramostové si můžeme zamilovat i polemizovat s ním, odkrytím stinných stránek dává nám však možnost jaksi zevnitř pochopit osobnost i epochu, promítnout se do ní i se svými vinami, nadějemi, pochybnostmi, úlitbami a stíny (i když ne každý stihne za jeden život mít tři partnery a nejméně tolik pobytů na psychiatrii, přežít smrt jediného dítěte, být naverbován i pronásledován StB, být slavnou oficiální hvězdou i prašivou ovcí, v závěru přerušené umělecké dráhy opět všemi oslavovanou, i těmi, kteří se k ní dvacet let nehlásili – a k tomu všemu ještě napsat knihu, která nemá ve svém žánru a čase konkurenci).
Při sestupu do stínového světa svého Já dospívá autorka k řadě neběžných postřehů, motivací i faktů. Nemotivuje například své prorežimní hraní i postoje „mladickou“ naivitou a zaslepeností, nýbrž strachem o existenci a touhou po klidu a bezpečí. Jistou naivitu paradoxně deklaruje až tam, kde už jiní prozírali (chruščovovské „tání“, raná šedesátá léta, kdy vstupuje do strany a kdy se jí „začal proměňovat původně naprosto záporný vztah ke komunistickému hnutí“, neboť „jestliže toto učení je schopno nemilosrdně uvidět vlastní chyby a zločiny, má šanci žít“). Ke zdařilým pasážím patří nefrázovité vykreslení druhého hlavního hrdiny vyprávění, Stanislava Miloty, který tu plní funkci hereččiny střízlivé korekce i svědomí („Nemluv o následcích, mluv o příčině! Podepsala jsi to?“ „Ano, podepsala.“). Kniha je vlastně i jeho příběhem, je nepatetickým holdem jejich vztahu.
Chramostová nevypráví chronologicky, jako každý dobrý spisovatel trochu klame tělem, zdánlivě spontánně těká od asociace k asociaci, nejde však vůbec o volný proud nekorigovaných představ, ale o velmi promyšlenou, až rafinovanou dramatickou kompozici. Synova smrt (kapitola IV), ač následovala po příhodě s StB (kapitola V), je této kauze předřazena, o případu Štěpničkové z padesátých let, ač časově předcházel oběma událostem, si můžeme přečíst až v kapitole VII, když těsně předtím, v kapitole VI, čteme miniportréty Jiřiny Jiráskové či Jiřiny Švorcové, přesahující až k dnešku. Kniha po čtenáři chce, aby si definitivní obraz, včetně chronologie událostí, složil dohromady sám.
III
Kromě některých věcných omylů (Adolf Hitler se narodil 20., nikoli 21. dubna 1889, paměti Adiny Mandlové se jmenují Dneska už se tomu směju, petice za omilostnění Štěpničkové (viz DN 1968, K. Kaplan, V. Hejl: Zpráva o organizovaném násilí aj.) neprobíhala v „době soudu“, ale byla až v roce 1954, kdy už nepatřila Chramostová mezi „nově angažované“ herečky. Kniha má pečlivě vedené Kalendárium s kompletním soupisem rolí a bohatou dokumentaci (scházejí snad fota slavných hereččiných rolí padesátých let). Za vážnější editorský nedostatek považuji neexistenci jmenného rejstříku. Ale toto všechno jsou – například v dalších edicích – nedostatky hravě odstranitelné, které neubírají nic na jedinečnosti tohoto knižního počinu.