Nedivadelní vzpomínání Vlasty Chramostové, Zuzana Fialová, Nové knihy č. 4/2000

Bývá zvykem, že herecké vzpomínky (ať už je autorem sám hlavní aktér, nebo někdo jiný) jsou především o životě hereckém. Většinou také proto si takovou knihu čtenář koupí. Jinak je tomu ale v případě knihy Vlasta Chramostová (autor i název v jednom, vydal Doplněk na podzim loňského roku). Zmínky o autorčině divadelním a filmovém působení představují v celku knihy spíše marginální záležitost, i to jako by ještě více podtrhovalo skutečnost, že svého času jedna z nejvýraznějších hereckých osobností se musela na dvacet let (na vrcholu umělecké kariéry) rozloučit s tím, co jejímu životu dávalo smysl, a hledat zcela novou roli – mimo divadlo a film.

Vlasta Chramostová vzpomínky neřadí chronologicky, celá kniha je obrazem řekněme posledního desetiletí, do něhož je vloženo vše z autorčina života, co pro ni samu mělo význam zásadní. Evidentně jí nešlo o to „vyprávět“ čtenáři svůj životní příběh, prozrazovat tajemství ložnic a bavit veselými historkami z natáčení, ani o to říci „pravdu“ o čtyřiceti letech totality, včetně té o jejích aktérech a protagonistech. Žádná „velká“ odhalení se nekonají (snad s výjimkou případu Jiřiny Štěpničkové). Jako by knihu psala sama pro sebe, aby přišla na to, proč člověk selhává, proč se dopouští omylů a nevyhne se projevům slabosti. A rozhodne se nejprve zhlédnout svá vlastní selhání, aby pak mohla lépe nahlížet selhání těch druhých.

Autorčino vzpomínání má svůj vnitřní řád a vnímat knihu jako soubor faktů četbu spíše znesnadňuje, neboť z tohoto pohledu v ní mnoho chybí. Pokud k ní přistoupíme spíše jako k dílu beletristickému, brzy zachytíme autorčin rytmus dechu a nemůžeme než respektovat otevřenost, s jakou znovu otevírá životní traumata, aniž by sklouzávala do patosu či sebelítosti. Vzpomínky Vlasty Chramostové tak díky autorčině snaze nic neskrývat působí mezi memoárovou literaturou bezesporu jako ojedinělá publikace.