Zdislav Šulc (1926) sepsal užitečné, živé a velmi čtivé dílo: Z jeviště i zákulisí české politiky a ekonomiky – Vzpomínky novináře a ekonoma 1945–1995 (vydalo nakladatelství Doplněk). Upřímně, odpovědně a přesvědčivě vypráví své příběhy v kapitolách, pod jejichž názvy si lze snadno představit, čím se zabývají: Jak jsem se „uchytil“ jako novinář, To Gottwaldovi neodpustím aneb O čs. cestě k socialismu, Kde se vládne – u Prašné brány nebo na Hradě?, Dvě setkání s Rudolfem Slánským, Vokovická Sorbonna, Jak se rodila, kam směřovala a proč byla potlačena „Šikova reforma“, Vzbouření v Rudém právu, Paradox normalizace: pracovní nevolnictví, svoboda ducha, Trnitá transformace ekonomiky. Ekonomického publicistu přivedlo jeho cílevědomé úsilí zákonitě mezi tvůrce nové ekonomické soustavy, jejímž představitelem byl Ota Šik a jím řízený Ekonomický ústav ČSAV. Zároveň se stal pro své vzdělání, rozsáhlé novinářské kontakty, především také pro svůj charakter a nesmlouvavé postoje, ještě v redakci Rudého práva kolegou, s nímž ostatní redaktoři proreformního proudu ve dnech Pražského jara 1968 odvážně postupovali proti zkostnatělému vedení listu a jeho šéfredaktorovi Oldřichu Švestkovi, který zaujímal přední místo mezi komunistickou mocí. Můžeme si představit, jak obtížně se jim dařilo prosazovat na stránky listu diskusní a palčivé problémy nejen ekonomického, ale celospolečenského vývoje, který měl vyústit ve svobodě a demokracii naší země. Události srpnového vpádu okupantských vojsk a věrolomnost zrádců, kteří k němu podstatnou měrou přispěli svými „zvacími dopisy“ (a mezi nimi nechyběl šéfredaktor Rudého práva), nemohly skončit jinak než veřejnou obžalobou strůjců a zbavením jejich pozic. Vysočanský mimořádný sjezd KSČ (srpen 1968) jmenoval novým šéfredaktorem listu Jiřího Sekeru a jeho zástupce Emila Šípa a Zdislava Šulce. Po návratu zlomených a poražených představitelů naší země po násilném podpisu diktátu v podobě „moskevských dohod“ a s podporou ozbrojené okupantské armády, bylo jen otázkou času, kdy se znovu chopí moci bývalí zrádci a zbabělci, jak je ještě krátce předtím veřejnost nazývala. V Rudém právu bylo přes 40 % jeho redaktorů (podle údajů samotného listu ze 17. 9. 1970) existenčně postiženo, z redakce museli odejít. Zdislav Šulc byl kromě vyhazovu z redakce zbaven místa výzkumného pracovníka v Ekonomickém ústavu. Jako tisíce novinářských kolegů hledal nové zaměstnání - po třiceti marných pokusech skončil v těžkém provozu lisovny, kde protektoroval pneumatiky. Až do listopadu 1989 vycházely jejich články v samizdatové „Zásuvce“ a dalších samizdatových titulech. V jeho knize je nastíněn postup transformace nefunkční centrálně plánované ekonomiky v peněžně tržní ekonomiku. Již v roce 1990 byl sepsán alternativní scénář ekonomického týmu Františka Vlasáka při české vládě Petra Pitharta, jehož byl Zdislav Šulc členem. Ten ale federální vláda na popud ministra financí Václava Klause doslova potopila se známými důsledky… Zdislav Šulc ve svém úctyhodném věku má právo bilancovat, nepouští se už do nových výbojů. Při sepisování svých pamětí si v duchu přál, aby pomohly překlenout generační propast mezi zážitky a poznatky, které podstatně ovlivňovaly motivaci aktérů našich dějin. V samém závěru pak konstatuje, že naše „transformovaná“ postkomunistická ekonomika dodnes ještě často připomíná spíše divoké poměry raného kapitalismu než jeho současné moderní vzory. Vzpomínky jednoho novináře-ekonoma na padesát bouřlivých let patří rozhodně k dalším zdrojům studia naší novodobé historie.