Jana Benešová, mmargareta.blogspot.cz, 27. 2. 2012

V posledních dnech jsem se rozhodla opustit prošlapanou cestičku klasické literatury a vydala jsem se na sever. Norský zázrak, které jsem na své cestě objevila, se jmenuje Tíha sněhové vločky a předčil všechna má očekávání.

Román pochází z pera norského spisovatele Thorvalda Steena (9. ledna 1954), který je ve své zemi známý a ověnčený literárními cenami. Steen začínal jako malíř pokojů, aby si vydělal na studia filozofie a historie. Řadu let působil coby předseda Sdružení norských spisovatelů. Kromě větších románů napsal řadu básní, novel, esejí a dramatických her. Pravidelně také vystupuje v otevřených debatách o otázkách světonázorových i etických.

Steen debutoval v roce 1983, ale mezinárodního úspěchu dosáhl až se svými historickými romány, jako je Don Carlos či Konstantinopel. Ve svých románech ze současnosti Steen uplatňuje i svůj dlouholetý koníček - skákání na lyžích, kterého se ale musel vzdát po tom, co mu lékaři diagnostikovali vzácnou svalovou nemoc.

Tak vypadá i zhruba načrtnutá hlavní dějová linie Tíhy sněhové vločky. Vypravěčem příběhu, ze kterého čiší autobiografie, je bezejmenný čtrnáctiletý chlapec (tipuji, že jeho jméno bude Thorvald). Syrovost a upřímnost puberťáka, který se najednou musí vypořádat s tíživou životní situací, jsou bravurně namíchány s lehkým poetičnem, které vytváří atmosféra Osla v 70. letech, na které se snášejí lehounké sněhové vločky. Někdy lehounké, jindy nesnesitelně tíživé...

...a v pasážích, ve kterých se zdají být nejtěžší, mi běhal mráz po zádech, vší silou jsem držela palce hlavnímu hrdinovi a doufala, že to s ním dopadne dobře. V příběhu bohužel neznamená, že dobře rovná se uzdravení, nýbrž dobře = splnění největšího snu. Tím je samozřejmě pokoření slavného Holmenkollenu, skokanského můstku, kde skákaly největší legendy lyžařského světa. Vrcholem příběhu pak je, když hrdinovi se doopravdy podaří navzdory své nemoci na Holmenkollen dostat.

V tom momentě Thorvald Steen dokázal, že jsem napětím ani nedýchala. Noční obloha, vítr, padající vločky, příprava k odrazu, moment, kdy na světě existoval jen on, skokan a jeho lyže. Nádherný okamžik. Mrzelo mě, že skončil a ještě víc, že neskončil podle mých představ. Ale možná by to bylo až moc idylické. Realita je holt krutá...

Co se mi zdálo naopak trochu nereálné, byla nečekaná proměna chlapcovy maminky. Zpočátku se mi nezdála nijak zvlášť psychicky nevyrovnaná (ačkoliv tatínek tvrdil, že se s nemocí potýkali tajně už nějakou dobu) a její problémy vyvrcholily nečekaně rychle, jako by ji autor potřeboval dovést do Gaustadu přesně ve chvíli, kdy nemoc získává nad jejím synem jasnou převahu.

Mrazilo mě i ve chvílích, kdy byl s krutou nemocí konfrontován druhý rodič. Hlava rodiny, pečlivý a přesný hodinář, milovník skoků na lyžích (vždy jen z povzdálí). Urputná a chvílemi až hysterická snaha, s jakou se tatínek snažil zachránit rodinu před zhroucením, byla chvílemi dojemná, ale občas také nepochopitelná. Tatínek totiž podle mého názoru zachraňoval nezachranitelné. Není proto divu, že byl tak unavený, že nepřemýšlel o tom, proč se jeho syn belhá jako stařeček a nebo proč mu trvá hodinu, než se ráno dokáže postavit na nohy. Ani jeden z rodičů si nedokázal uvědomit vážnost synova onemocnění.

Podobně silné jsou samozřejmě i popisy docela všedních dnů, kdy se na chlapci začínají objevovat první příznaky rychle ochabujících svalů. Začíná to pouhopouhým "trapasem" při tělocviku, kdy chlapec nedokáže přeskočit přes švédskou bednu. Pokračuje to nečekaným zhroucením na exkurzi v čokoládovně. A pak se jednoho dne hlavní hrdina probudí a nemůže se pohnout...

Jedinými majáky v rozbouřeném moři pro něj zůstávají jeho trenér Per, ke kterému vzhlíží jako k modle a pak hnědooká spolužačka Nina, která by se mohla stát i něčím víc než jen kamarádkou. Právě těmhle dvěma ale chlapec úpěnlivě zatajuje svou chorobu. S oběma se totiž seznámil jen díky svému skokanskému talentu a bojí se, že by je mohl ztratit. Veškerou svou vnitřní sílu dává do vysilujícího zapírání, které by ho klidně mohlo stát život.

Kdybych měla po literární stránce knize něco vytknout, byl by to snad jen až příliš plochý jazyk, přímočarý a syrový, který čtenáři nedává žádný prostor pro vlastní fantazii či modelování postav. Možná je to tak proto, že byla kniha přece jen víc orientovaná na mladší publikum. Na kvalitě jí to ale nijak výrazně neubírá.

Co dodat na závěr? Perfektní mixáž bolestného dramatu a závažných otázek, lehce plynoucí jako lyžařská stopa, prodchnutý humornými okamžiky, věcný a realistický a zároveň magicky poetický - takový je román Tíha sněhové vločky.

Hodnocení: 9/10

Tíha sněhové vločky (Vekten av snokrystaller)

román

Autor: Thorvald Steen (Norsko)
Překladatel: Miluše Juříčková
První vydání: 2006