Připouští-li si dnes člověk, že naše civilizace prochází těžkou environmentální krizí, a nechce-li zároveň propadnout totální beznaději, v zásadě mu nezbývá než se upnout na technologický optimismus. Jenom technologie dávají naději, že se podaří ukojit zdánlivě nezkrotnou touhu lidstva spotřebovávat a zároveň zbrzdit drancování přírody. Jiné řešení jako by neexistovalo; a na technologický rozvoj tak shodně přísahají politici, novináři i ekologové. Je-li ale většinově považována za schůdnou jen jedna možnost a ostatní jsou vyloučeny, měli by přemýšliví lidé zostražitět. Skutečně neexistují jiná řešení? Zkoušíme se po nich vůbec tázat? Esejistický sborník nazvaný Tři hlasy je projevem takové ostražitosti. Filozof Josef Šmajs, spisovatel Ivan Klíma a Václav Cílek napsali své eseje s ambicí proniknout za fasádu běžných debat o environmentální krizi, ukázat příčiny dnešních problémů a promyslet cestu, kudy z krize ven.
V zásadě se dá jenom přivítat, když se sejdou tři zkušení intelektuálové, aby se zamysleli nad vážným aktuálním problémem. Mezi českou knižní produkcí podobné počiny spíš chybí. Sborník Tři hlasy se ale potýká s jednou zásadní potíží – jako by toho všichni tři autoři o environmentální krizi už řekli a napsali tolik, že se teď nezmůžou na víc než na mechanickou a poněkud unavenou recyklaci vlastních myšlenek. Nejvíc to vyniká u zkušeného popularizátora vědy Václava Cílka: „Snažil jsem se psát o krizích … v období všeobecného ekonomického optimismu. Teď už mě to nebaví...“ Proč tedy sám sebou znuděný autor do sborníku vůbec přispíval? Cílek svoje dilema řeší tak, že svůj esej staví jako pestrou koláž postřehů, pokud možno co nejvíc překvapivých. Dozvíme se tak ledasco o mořském proudění, české energetice i o tom, co si o krizích mysleli staří Keltové. Jako databanka neotřelých nápadů na téma „environmentální krize“ je to dobré, kdo by ale čekal nějakou jejich syntézu, bude zklamán.
Na opačném pólu stojí spisovatel Ivan Klíma, který začíná od známé zprávy Římského klubu ze 70. let minulého století, která jako jedna z prvních varovala před destruktivním vlivem moderní civilizace na životní prostředí. Klíma potom zkoumá schopnost moderního lidstva vyvodit z podobných varování důsledky a změnit svoji hodnotovou orientaci tak, aby místo rostoucí spotřeby lidé považovali za vyšší hodnotu úspory či konzumentskou zdrženlivost. Klímův závěr? Takové změny zatím lidstvo schopné není. Což je sice asi pravda, ovšem poněkud omšelá.
Pouze filozof Josef Šmajs, ze všech tří nejméně známý autor, nabízí určité vybočení spočívající v tom, že jako jediný nespoléhá na popis současného stavu věcí, ale volá po jeho radikální proměně – novém „biofilním“ paradigmatu naší kultury. Spočívá v tom, že lidé přestanou přírodu považovat za anonymní zásobárnu, „zdroj“, ale přiznají jí její hodnotu a budou kvůli ní ochotni podstoupit vlastní sebeomezení. Šmajs ovšem svoje volání nepodpírá jiným argumentem než známou apokalyptickou tezí, že pokud lidstvo nepřibrzdí, bude zničeno. Daleko zajímavější by ale bylo čtení o tom, jak vlastní „sebeomezení“ prakticky provést.
Všem, které baví přemýšlet o současné environmentální krizi, lze však i přes uvedené výtky Tři hlasy vřele doporučit – třeba jako příklad jisté myšlenkové únavy, která může při probírání se vzrušujícím a zároveň trochu depresivním tématem nastat. Je dobré poznat úskalí, abychom se jim potom sami mohli vyhnout.