Svatava Antošová, Výlov, Tvar č. 4/2012

Tentokrát jsem ponořila své sítě do málo probádaných vod, pod jejichž hladinou tepe různými rytmy naše současnost. Stejně jako kapitán nedávno ztroskotané Costy Concordie jsem trochu frajeřila a riskovala, že jimi zachytím o nějaký ten netušený podvodní útvar a roztrhnu je, leč nestalo se. Naopak – uvízly v nich dvě naprosto rozdílné, a přesto jaksi zrcadlově navzájem si podobné „ryby času“.

Tu první jsem vylovila z odlehčovacího skladu Severočeské vědecké knihovny v Ústí nad Labem. Jednalo se o publikaci Thomase Hyllanda Eriksena: Tyranie okamžiku (Doplněk, 2005). Už sám název napovídal, že autor, jinak také profesor sociální antropologie na Univerzitě Oslo, se v ní zabývá převážně „rychlým časem“ – tedy naší uspěchaností, která vede nejen ke zjednodušování a ke ztrátě přesnosti, ale ve snaze o stále větší efektivitu i ke stále nižší kvalitě, což Eriksen dokládá jedním známým vtipem: „Co bychom měli začít dělat, abychom měli tak pěkné trávníky jako vy?“ ptá se Američan na návštěvě v Anglii. „Musíte začít před čtyřmi sty lety,“ zní odpověď.

Ono se nám to už sice může zajídat, protože informací o tom, jak rychle žijeme a jak je to k ničemu, existuje spousta, ale na druhé straně občas neškodí se v té rychlosti na chvíli zastavit a věnovat se něčemu navýsost pomalému, jako je četba knihy – byť ve vás její autor téměř na každé druhé stránce vyvolává pocit, jak staromódní činnosti se vlastně věnujete.

Daleko dobovější by přece bylo přepínat televizní kanály nebo bloudit hustou a nepřehlednou džunglí webu. Pomalé je ovšem vytlačováno rychlým na všech úrovních – tedy i co se politického života týče. Tomu současnému dominuje podle Eriksena pouze „mediální iniciativa, budování image a komentování průzkumů veřejného mínění než dlouhodobé plány nebo zřetelné společenské modely“. Jakousi rychlostní „třešničkou na dortu“ pak je vražedné tempo práce novinářů publikujících na internetu. Ti nemají absolutně žádný čas na ověření zdrojů, z kterých čerpají informace, což leckde vede k vyzývání čtenářů, aby se ověřování chopili sami. „Skutečně si myslí, že bych se měl vydat do Kosova, odhalit lži generálů NATO o masových hrobech ukrývajících těla Albánců a vypátrat, že jugoslávské vojenské struktury zůstaly po chirurgickém bombardování ze strany NATO prakticky nedotčeny?“ ptá se podrážděně Eriksen a pomalu a jistě spěje k závěrečnému „desateru“, jak se akceleraci našeho života bránit. Dozvíme se z něho například, jak skvělou činností je chalupaření, že všichni dodavatelé informací musí oprášit princip „méně je více“, že hlavním motivem boje odborů bude upřednostňovat pomalost a hledání souvislostí, že by zaměstnanci měli mít nárok na svobodu od e-mailů po jeden měsíc (mimo dovolenou) a že většinu věcí vlastně ani vědět nemusíme. To všechno je sice hezké, avšak nikterak zvlášť objevné. Navíc – hlavním problémem takovýchto a podobných publikací je, že samy nestíhají onu rychlost, o které píší. Jinými slovy: Jsou zastaralé už v okamžiku svého vydání, natož po sedmi letech.

Druhá „ryba času“ se válela až na samém dně redakční bedny a jako starý, tlustý kapr notně páchla zatuchlinou – a to doslova. Byla kromě jiného o „čase pomalém“, v jakém je dáno žít lidem v odlehlých sibiřských pustinách daleko od civilizace. Jednalo se o knihu Pavlíny Brzákové Modřínová duše (Eminent, 2004), kterou jsem si při četbě směle překřtila na „evenckou odysseu“, neboť její autorka, jinak také etnoložka se zájmem o „čarování v praxi“, v ní víceméně marně putuje za ideálem šamana, a místo setkání s ním většinou stane tváří v tvář nějakému přiopilému „ujovi“, jenž se jí neopomene zeptat na vodku a na peníze. Trochu zjednodušuji, jistě, ale na druhé straně byla to právě vodka a ruští přistěhovalci, kdo dokázal nadělat z pastevců sobů v povodí Nižné a Podkamenné Tunguzky opilce a násilníky, jakož i převrátit naruby jejich tradiční způsob života. „Tragédie všech starobylých tunguzských rodů spočívala v opuštění kočovného způsobu života určovaného přírodou a tradic, které z tohoto života vyplývaly. Spočívala v přizpůsobení se požadavkům, jež od kočovníků vyžadovalo kolektivní hospodaření, a v přijetí způsobu života vnuceného jim novým politickým systémem. Malá sobí stáda, dříve spásající lišejníkovou kulturu na rozsáhlých pastvištích, byla nahnána do několika společných ohrad a jejich majitelem se stal anonymní sovchoz. Tím byl narušen vztah Evenků ke stádům, jež přestala být jejich, a tudíž z jejich strany klesl zájem se o ně starat. (…) »Rozkulačení« se nevyhnulo žádnému rodu a ti, kteří je nejvíce odmítali – stařešinové a šamani –, končili ve vězeních, odkud se již nikdy nevrátili.“

A tak jediné, co zbylo, je ono pomalé prožívání času. Například v Burjatsku autorka narazí na muže, jenž po celé dny sedí u okna a upřeně zírá do zmrzlé tajgy. Divné? Nepochopitelné? Proč? Třeba je to jen obdoba našeho zírání do „bedny“ či do monitoru počítače – ovšem s tím rozdílem, že my máme ještě navíc na výběr, na co že se to v těch „bednách“ a monitorech vlastně chceme dívat. On ne. Pohled z okna do tajgy je stále stejný, mění se jen roční doba a počasí. Přesto onoho muže nedokáže od okna nic odtrhnout – jen třikrát denně jídlo a tma, která ho vyžene spát. Nevím jak vy, ale já mu to nekonečné zírání do tajgy tak trochu závidím.