Pád berlínské zdi se dá prosedět v hospodě. Alespoň v sympatickém německém bestselleru Ještě jedno, pane Lehmanne, který vyšel česky.
Je to legendární scéna současné německé literatury. Pan Lehmann právě zatrpkle oslavuje svou třicítku v jedné z berlínských hospod, když tam vpadne chlapík s novinkou, že zeď padla. Chvíle napětí – a nic:
„Pan Lehmann se rozhlédl. Barman to říkal dalším a rychle se to rozkřiklo. Ale žádné velké pozdvižení z toho nebylo, všichni se chovali stejně jako dosud.
‚No jestli je to pravda... je to přece možný,‘ řekl pan Lehmann.
‚A jestli jo, tak co to znamená, že je zeď otevřená?‘
‚Co já vím.‘
Objednali si další pivo. Když měli půlku láhve v sobě, Sylvio se najednou probral.
‚Na to bysme se měli mrknout,‘ řekl.
‚Tak pojďme na Oberbaumský most,‘ navrhl pan Lehmann. ‚Tam je přechod.‘
‚Jo, jen se mrknem.‘
‚Ale nejdřív to dopijem,‘ rozhodl pan Lehmann.“
Letargie čili alternativa?
Ještě jedno, pane Lehmanne (v originále Herr Lehmann) je první kniha Svena Regenera, populárního zpěváka a textaře berlínské kapely Element of Crime.
Vyšla roku 2001 a autor sotva tušil, jakou hysterii vyvolá. Románu se prodalo více než milion výtisků, byl úspěšně zfilmován, trochu méně úspěšně rozšířen o dva další díly a po jeho stopách se pořádají hospodské túry – Lehmannovy oblíbené štace stále obléhají turisté.
A to i přesto, že se v knize v podstatě nic neděje. Pan Lehmann žije bez velkých ambicí a frustrací. Obsluhuje v berlínské hospodě, nemá rád sport a dlouhé snídaně a právě se zamiloval do hubaté kuchařky Katrin. Stačilo by mu to ke štěstí, kdyby si nepřipadal čím dál starší a kdyby se za ním nechystali rodiče. Jednak si s nimi nemá co říct a jednak po něm stále něco chtějí, třeba aby vzdálené pratetě propašoval do východní části města západní valuty.
Na román poněkud prostá zápletka, ale kouzlo pana Lehmanna tvoří něco jiného: jazykový humor, specifická atmosféra Berlína sklonku osmdesátých let a kus životního pocitu kolem třicítky.
Na Lehmannův styl, tedy kulometnou samomluvu i jedovaté slovní přestřelky, se čtenář musí zpočátku naladit. Nakonec způsob jeho logiky, která jedním dechem propojuje nespojitelná témata a argumenty, by stál za samostatnou recenzi.
Proč není u pokladen na plovárnu fronta? Protože už jsou všichni uvnitř. Možná je pan Lehmann ztroskotanec, ale stejně tak může být i hrdinou všedního dne – jakási německá kombinace Švejka a pábitelů Bohumila Hrabala. Jeho život popírá reklamní představy o štěstí definovaném výkonem, majetkem a penězi.
V Německu je tlak na kariéru ještě silnější než v Česku a jednou z mála oáz alternativy byl a je Berlín. Proti zbytku Německa měl i před pádem železné opony nižší nájmy a víc životního prostoru, věčný magnet umělců, přistěhovalců a menšin.
V osmdesátých letech se centrem dění stala západoberlínská, omšelá, turecká čtvrť Kreuzberg (ostatně i nadále oblíbená), která se zalíbila squaterům a taky Regenerovi. Právě v tamějších putykách, s tamější populací (včetně Turků a gayů) se odehrává převážná část jeho románu.
Pozor na stáří a sebeklamy. I v Berlíně
Být outsider, nikam se nehnat, o nic se nedrat je skoro berlínská móda. Ale má svá úskalí, jak ukazuje případ Lehmannova kamaráda Karla, který sice taky obsluhuje v hospodě, ale vedle toho sochá podivuhodné objekty a připravuje výstavu.
To je totiž další typický rys alternativy – být tak nějak umělcem. Jenže Karel jednoho dne psychicky zkolabuje. Co když není dost dobrý? Co když si svůj talent namlouvá? Jako by tím Regener trochu zpochybňoval vlastní tezi, varoval před sebeklamem.
Dokud jste mladý, vegetuje se a blouzní snadno. Ale co když je vám čtyřicet, padesát a nedokázali jste vůbec nic?
Vyloženě ironicky pak autor zachází s dalším místním svérázem, pověstnou berlínskou tolerancí. V Kreuzbergu a sousedním Neuköllnu žije hodně gayů, kteří mají vlastní bary, kluby.
Když do jednoho z nich vyvede pan Lehmann svou milou Katrin, narazí na odpor, nejde přece o „štamtyš pro heteráky“. Pranice je na spadnutí, výsledkem je takřka chaplinovská groteska s nakousnutým uchem. A pak že nemá německá literatura smysl pro humor.
Knihu jsem poprvé četla v němčině a český překlad Jany Zoubkové s ní pracuje poctivě. Snad je jen škoda, že se tak důsledně překládá i berlínský místopis, přece jen originální názvy Lausitzerplatz (Lužické náměstí), Tauentzienstraße (Tauentzienova třída), Görlitzer Bahnhof (Zhořelecké nádraží), jména hospod Einfall (Nápad), Abfall (Odpad) mají svou melodii.
Melodicky plyne i tenhle melancholicko-romantický literární pop z Německa. Jen by se k němu hodila podstatně nápaditější (a nápadnější) obálka než bezvýrazné ornamenty na žlutém podkladu.